Ráno co potěší

 
 Ráno, co potěší  9/2014
 

Snídaně jak na hradě
a s kašparama v poradě,
končím téměř jako vždycky,
sám opuštěn v záchodě.

Totiž po kávě, co nabývá,
sedí člověk rád,
tlačí někdy zazívá,
někdy ovlivní to mák.

Prozatimně větráček,
žene vítr stoupačkami.
Ten můj čerstvě vzešlý mráček,
podpořený omáčkami.

Skláním hlavu,
hledí na mě suchá štětka,
v pohledu si jen tak plavu a
vzata do ruky je hnedka.

Držím štětku,
záchodovou hnědku.
Vnořim hlouběj do nádrže,
na exkrementy, jako plže.

Zkouším kroutit dokola,
nahoru a dolu,
vlasy trham do hola,
jak nechci tahat dobu.

A tak kroutím ještě chvíli,
pro zlepšení jasu,
vyčistim ty svoje chlívy,
špinavej po pasu.

Byla doba, zlá i dobrá,
kdy se takhle nesralo,
Obloha i byla modrá a
suše se nám kakalo.

<= zpět na: Psané

                                                                                     Copyright © 2014-2019, Tomáš Jiras

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.