Příroda v žal 1/2015
Probuzen o jedné ráno,
krz oknem ozářen zimním svitem slunce,
opřen o polštář.
Tělo zvedá se a je tu ptáno,
zda krásného dne vskutku zářit bude punce, zda nezkazí krásné chvíle,
oplzlý, cizí, žhář.
Ponechán osudu krásného dne, prochází krajinou,
strašeckým lesem voňavým jak čerstvě zlomený,, malý, strom.
Strádajíc osudem i městským životem sladce hořkým, zasažen,
jak před pádem dodělal hrom.
Krásou modrého nebe a spadaným listím,
brodící nohy obaleny bahnem,
snem potkávajíc rostliny seschlé, smutné, zvadlé..!
položeny žalem..
Prosvětlený les již načervenalým nebem
hází stíny rovné přez porost jemný…
Na mé tělo se dostalo..
Můj úsměv , i les starý,
zírá přez své čelo, hrudky hlíny s vidinou…
co ty krásy takhle zklelo…
Copyright © 2014-2021, Tomáš Jiras