Na okraji 9/2014
Životem protýkám,
jak sračky kanálem se šinou.
Někdy vzlikám,
někdy koukám jak pelikán,
stěny trubek se mi hýbou.
Opožděným vývojem,
svalovým i lidským,
pluji kletým životem,
letopočtem vratkým.
Den po dni,
sedět a vstát.
Hodinu se probouzet,
doby se pak bát…
S novým dnem nuda,
ve které se vznáším.
Jest být v mém světě skoba…
Vždy den, na polštáři sám, zháším.
Snem mým velkým,
nechť jen jedním býti.
S koněm krotkým dál,
za hranice sám letět, jíti.
Čekat, bdít spíš.
Spát, oddaností mou.
Z pláče mrkat, zavřít spíž,
i přez pláč se kochat.
.
Copyright © 2014-2019, Tomáš Jiras